VRR nefunguje? Tak ho vypněte!

I když se dnes prezentuje jako téměř povinná herní funkce, mohou nastat chvíle, kdy VRR nefunguje. Zapnete VRR, a obraz má být automaticky plynulý, bez trhání, bez škubání, bez kompromisů. Jenže řada hráčů – typicky při hraní na PC připojeném k televizi – naráží na zvláštní paradox. Výkon grafické karty by měl stačit, VRR je aktivní, a přesto hra nepůsobí klidně. Obraz se občas drobně zadrhne, pohyb není úplně konzistentní a celkový dojem je horší, než když VRR vypnete.

Právě v těchto situacích vzniká pocit, že VRR nefunguje, přestože je technicky zapnuté. A není to jen subjektivní dojem nebo chyba nastavení. Často jde o kombinaci výkonu „tak akorát“, konkrétní hry, konkrétní televize a způsobu, jakým je VRR implementované. Než se ale dostaneme k tomu, proč v takovém případě může pomoci VRR vypnout a snížit cílovou obnovovací frekvenci, musíme si ujasnit jednu věc: VRR není jedna jediná technologie.

Jaké VRR vlastně používáme

Základním stavebním kamenem je HDMI Forum VRR, tedy obecný standard definovaný přímo v HDMI specifikaci. Jde o otevřené řešení, které nevyžaduje žádnou certifikaci ze strany výrobce grafické karty. Displej v tomto režimu jednoduše mění obnovovací frekvenci podle toho, kdy dorazí další snímek. Neřeší frametime pacing, nemá kontrolu nad chováním při nízkých FPS a funguje čistě reaktivně. Pokud je výkon stabilní, může to fungovat velmi dobře. Jakmile ale výkon kolísá víc, než je zdrávo, začne se nepravidelnost naopak zvýrazňovat.

Jednotlivé VRR technologie se lyií v důslednosti a nákladnosti, zdroj: hifimanie.cz

Na tomto základu staví AMD FreeSync. Stále jde o otevřenou technologii, ale s určitou mírou ladění a validace. V kombinaci s grafickými kartami AMD a konzolemi bývá chování FreeSyncu velmi konzistentní, protože celý řetězec je navržený s touto synchronizací v hlavě. Jakmile se ale FreeSync používá v kompatibilním režimu s jiným hardwarem, výsledky se mohou lišit. V praxi to znamená, že VRR je aktivní, ale jeho přínos závisí na konkrétní hře, televizoru i výkonové rezervě sestavy. FreeSync a HDMI VRR jsou levné a otevřené, G-Sync stojí výrobce víc práce a peněz – a přesně to je důvod, proč někde VRR funguje skvěle a jinde jen na papíře.

NVIDIA G-Sync, která stojí na certifikaci konkrétních panelů a televizí, má totiž nejpřísnější přístup. Pokud má displej plnohodnotnou podporu G-Sync, má grafická karta výrazně větší kontrolu nad synchronizací i chováním při nízkém počtu vykreslovaných snímků. Výsledkem je obvykle velmi stabilní obraz. Jakmile ale G-Sync chybí a karta NVIDIA běží jen v kompatibilním režimu přes HDMI VRR nebo FreeSync, celý systém funguje spíš jako kompromis. Právě tady se nejčastěji objevuje pocit, že VRR nefunguje tak, jak by si hráč představoval.

Proč si s tím televize ani grafika samy neporadí

Častý předpoklad je, že moderní televize nebo ovladače grafické karty si s kolísáním výkonu „nějak poradí“. Jenže realita je mnohem prostší. Televize neřídí tok snímků, pouze na něj reaguje. Grafická karta zase neví, jak se bude panel chovat v každém okamžiku. Pokud běží synchronizace v necertifikovaném nebo kompatibilním režimu, chybí hlubší koordinace mezi oběma stranami.

Výsledkem je řetězec, kde každý prvek reaguje na ten předchozí, ale nikdo ho skutečně neřídí. Jakmile výkon hry osciluje kolem hranice možností sestavy, začne se systém chovat nervózně. VRR sice funguje podle specifikace, ale výsledný obraz působí hůř než bez něj. A právě tehdy vzniká pocit, že VRR nefunguje, i když chyba není v jedné konkrétní komponentě.

Když VRR nefunguje, pomůže systém zklidnit

V takové situaci dává smysl změnit přístup. Místo snahy udržet co nejvyšší FPS pomocí VRR je často efektivnější snížit cílovou obnovovací frekvenci televizoru, například na 60 nebo 90 Hz, VRR vypnout a lehce omezit FPS. Grafická karta tím získá výkonovou rezervu a frametimes se výrazně srovnají.

Jakmile se celý řetězec přestane snažit adaptovat v reálném čase, obraz se uklidní. Mizí drobná zadrhnutí, pohyb je předvídatelnější a hra působí konzistentněji – i když je framerate na papíře nižší. Paradoxně tak může být zážitek plynulejší než s aktivním VRR.

Oko si zvykne, mozek ocení stabilitu

Lidské vnímání pohybu je výrazně citlivější na nepravidelnost než na absolutní hodnotu snímkové frekvence. Stabilních 60 FPS může působit příjemněji než kolísajících 80–100 FPS, pokud druhý případ přináší mikro-stutter a neklidný obraz. Jakmile zmizí drobné rušivé momenty, mozek rychle přestane řešit čísla a začne vnímat rytmus.

Proto se v praxi často potvrzuje, že když VRR nefunguje, pevná a nižší obnovovací frekvence dává větší smysl než honba za maximem. Minimálně se může hodit do chvíle, než se vydáte pro televizor nebo grafickou kartu, které vám zajistí plnou vzájemnou kompatibilitu.

Lepší žádné VRR než když VRR nefunguje

VRR není špatná technologie, ale není ani univerzální řešení. Funguje výborně v ideálních podmínkách, s dostatečnou výkonovou rezervou a správně sladěným hardwarem. Jakmile ale běží v kompromisním režimu a výkon je na hraně, televize ani grafická karta problém samy nevyřeší. V takovém případě je často nejlepší řešením deaktivace VRR, po kterém hra běží v klidném, předvídatelném rytmu. Výsledkem bývá plynulejší obraz, méně rušení a často i větší herní pohoda a odpočinek.

Zdroje: en.wikipedia.org, rtings.com, displayninja.com, blurbusters.com